Rozhovor s Ester Miffkovou

Jak ses dostala na ETS a co tu vlastně učíš?

Před rokem jsme s rodinou přišli do sboru v Soukenické jako správci domu. No a Jana Matulíková, která na ETS učila, mě přizvala do týmu.

Jaké jsou tvé dojmy ze studentů či ze školy?

Překvapilo mě, že ve škole panuje rodinná atmosféra. Z části je to myslím dáno počtem studentů a tím, že v budově školy je kolej, kde studenti bydlí, a tak není výjimkou, že je ráno potkávám, jak snídají, povídají si, modlí se. To je moc milé. Dalším plusem je společenství, jako učitelé se zaměřujeme nejenom na předávání vědomostí, ale i na rozvoj charakteru a osobnosti studentů, stejně jako na posilování jejich víry. Z tohoto pohledu považuju školu za hodně nadstandartní.

Proč zrovna obor sociální práce? Čím tě tato oblast lidské práce uhranula?

Sociální práce pro mě byla jasná volba. Do školy v Hradci Králové jsem poprvé přijela jenom jako doprovod své kamarádky, která o studiu, i když jiného oboru, na Univerzitě v Hradci uvažovala. Prožila jsem tam vjem, kterému jsem rozuměla jako Božímu pokynu, a tak jsem se přihlásila a pět let tam studovala. No a taky jsem se nikam jinam nedostala.

Mnoho lidí a ostatně i křesťanů se domnívá, že o sociální oblast se stará stát, a tudíž církev je od toho osvobozena. Jak to vidíš ty? Je potřeba se ještě jinak starat o sirotky a vdovy?

Podle mě je to privilegium. Otázka nezní, jestli to musíme dělat, ale jestli cítíme Boží volání a vnitřní touhu potřebným pomáhat. Samozřejmě ten konkrétní úkol máme každý jiný, ale je štěstí, když člověk svoje místo najde. Moje téma je kvalita sociálních služeb, jako křesťané bychom měli sledovat aktuální poznatky v oboru, aby služby, které poskytujeme, byly kvalitní. Láska k Bohu stojí v základech naší práce, ale neměla by být zástěrkou pro neprofesionalitu. A jako církev máme tu velkou výhodu, že rozumíme duchovním potřebám našich klientů.

V čem vidíš úlohu diakonie v životě církve?

Stejně jako rodinný život se točí hlavně kolem péče o děti, tak i církev má podle mě pečovat o své potřebné. Některé sbory mají širší záběr, jiné mají dost práce se svými členy, ale přirozeným důsledkem setkávání se s Boží láskou je potřeba předávat ji dál. Praktická pomoc je jednou z podob lásky. Pochopitelně to není jediný úkol církve, ale jeden z nejdůležitějších.

Jsi matkou 4 dětí. Nestačí se snad takto realizovat ve své rodině?

Miluju své děti, jsou úžasné. Pořád ale mám potřebu kontaktu s okolním světem. Mnoho let jsem byla matkou na plný úvazek, žili jsme na vesnici a učili děti doma. Když jsem dospěla do stavu úplného vyčerpání, doporučil mi jeden moudrý muž, Karol Verčimák, abych se přestala snažit být dokonalá. Byla to dobrá rada, zjistila jsem, že školka a škola můžou být vynikajícím řešením. Jsem ale za tu zkušenost moc vděčná.

Bereš sociální službu jako příležitost k evangelizaci, nebo jde spíše o tiché svědectví víry?

Tiché svědectví, v krajních případech lze použít i slova. Nesedí mi přístup „pomůžu a on si pak bude muset vyslechnout evangelium“. Sociální práce a evangelizace jsou podle mě dvě různé disciplíny.

Co bys řekla potencionálním uchazečům o sociální práci. Proč má smysl si vybrat tuto cestu? Jaká motivace je naopak klamná?

I když sociální práce může vypadat zvenku jednoduše, není jednoduché pomáhat ostatním. Na pomáhajícího číhají úskalí v podobě různých syndromů. Kromě znalostí a vědomostí musí člověk poznat i sám sebe, reflektovat svoje pocity, možnosti, potřeby a slabá místa. A tak se i my snažíme naše studenty připravit na to, že práce na sobě je celoživotní cesta. Kdyby ale na přijímačky přišel někdo s tím, že chce spasit svět, asi bychom ho nepřijali.

Stoliňská 2417/41a, 193 00 Praha 9  •  Zobrazit na mapě  •  Bankovní účet: 2800129338/2010  •  IČ: 41690184