Jan Valeš - rozhovor s odcházejícím ředitelem

Stojím v krátké uličce na pražském Smíchově před mohutnými těžkými vraty. V přízemí se svítí a jsou slyšet tlumené hlasy. Opatrně nahlížím oknem. Vidím drobnějšího brýlatého muže, který stojí před svým stolem a zjevně dokončuje rozhovor s někým, kdo stojí ve dveřích. Po necelé minutě rozhovor končí a oba muži odcházejí do chodby. Zaklepu tlumeně na vrata, abych na sebe upozornil. Muž s brýlemi mi otvírá, tiskne mi srdečně ruku a pouští mě dál. Krátce mě představuje druhému muži a vzápětí dalšímu mladšímu, který vyjde z jiných dveří na druhé straně chodby. Brýlatý muž se mi omluví, že musí ještě rychle sklidit malý sál po biblické hodině. Vcházím za ním do útulné místnosti obložené dřevem a pozoruju, jak vypíná projektor, rovná židle a nadšeně mi ukazuje (pro mě novou) prezentační aplikaci, kterou právě používal k výkladu malých proroků. Za 4 minuty už sedám do křesla v kanceláří, do které jsem před chvílí nahlížel oknem. Je tu pracovní stůl s počítačem, opravdu velké množství knih a také „myšlenkový ateliér”, který slouží, jak se vzápětí dozvídám, k rozjímání a hledání inspirace. Prý tu ještě chybí malířský stojan.

Zapínám počítač a spouštím nahrávání. Mgr. Jan Valeš, Ph.D., který celých 10 let seděl v jiné kanceláři, v ředitelně ETS, se rozpovídá. Moc nestíhá. Odpoledne chystal biblickou hodinu, pak strávil hodinu na telefonu s novým ředitelem semináře, chystá kázání na neděli a snaží se poznat co nejvíce lidí. Potřebuje dotáhnout klasifikaci - to bude dělat v sobotu. A nebo „…se v tom možná jen moc babrám.” Zasmějeme se.

Jan Valeš je novým kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 5. Má za sebou první tři nedělní kázání a snaží se vplout do nového pracovního rytmu, který je opravdu jiný, než který měl ve škole. Práce s mikrofonem, organizace shromáždění, kontakt s posluchači. To všechno ještě vychytává. Zkontrolujeme, zda nahrávání funguje, a já se začínám ptát konkrétněji.

Co tě vedlo k tomu, že jsi skončil ve funkci ředitele ETS? A proč jsi zvolil jako další místo kazatele?

Kdybych to měl říct na rovinu a jednou větou: Od samého začátku jsem vlastně nepřestal počítat s tím, že to bude na relativně krátkou a omezenou dobu.

Když mě v únoru 2007 bratři oslovil, jestli bych pracoval jako ředitel ETS, bylo to pro mě trochu překvapení. Byl jsem tehdy kazatelem v Církvi bratrské v Karlových Varech. S manželkou jsme si tam připadali šťastní, zasazení a kdybychom tam umřeli nebo žili až do stáří, tak by všechno bylo v pořádku. Do tohoto mého životního pocitu vstoupilo ono „pozvání” - ředitelovat ETS. A od jednoho brzkého rána, kdy jsem se na modlitební procházce rozhodl to vzít, jsem to vnímal jako povolání na konkrétní úsek. Pro mě to byla úplně nová situace. Měl jsem přijmout výzvu se zcela odlišným zadáním, než v jakém jsem do té doby pracoval. Věřím, že to byla Boží intuice, která způsobila, že část té dohody, kterou jsem tehdy s Bohem učinil, byla prosba, aby mi požehnal jako Josefovi v Egyptě. Po celou dobu mé ředitelské práce na ETS byl pro mě Josef Egyptský obrazem charismatu řízení.

Josef přišel do Egypta jako nezkušený mladík. Samozřejmě díky moudrosti, kterou mu Bůh dal a díky pokoře, která mu tu moudrost umožnila přijmout, se pak dostal tam, kam se dostal. Jak ses cítil ty na počátku výzvy, která byla tak odlišná od tvé tehdejší služby?

Je zajímavé, že zrovna toto připomínáš. Na mě i na lidi okolo totiž to povolání opravdu působilo dojmem, že jsem na ředitele moc mladý. Bylo mi 34 a přede mnou to dělal Karel Taschner, kterému bylo přes 60. Ještě před ním tam byl David Javornický, který je také o generaci výše než já. A  úplně na začátku to byl bratr Jech, o kterém jsem se dnes dozvěděl, že před několika dny zemřel. Toto je tedy zároveň moje vzpomínka na našeho prvního pana ředitele, Miloslava Jecha. Zažil jsem ho jako učitele církevních dějin. Byl na nás přísný, ale my jsme to potřebovali. Zemřel tak, jak bychom si to asi všichni přáli - ve spánku (rozhovor jsem pořídil ve čtvrtek 14. září 2017 - pozn. red.). Já sám jsem se tehdy necítil příliš mladý. Tedy určitě ne v tom smyslu, že by mi to svazovalo ruce. Vnímal jsem ale, u okolí i u sebe, že mě to trochu překvapuje a že mě ten život žene rychlejším tempem, než bych si představoval.

Jak dlouho jsi před tím sloužil jako kazatel v Karlových Varech?

Dohromady 5 let. 2 roky jsem byl na vikariátu a pak jsem byl ordinován. Měl jsem tedy za sebou 3 roky první samostatné služby. Před tím jsem se tak „protloukal”. Dělal jsem doktorát, vedl jsem mládež, byl jsem ve staršovstvu…

V únoru 2007 přišlo tedy pozvání na ETS. Ty jsi nastoupil v září 2007. Ve funkci ředitele jsi byl tedy 10 let. Od začátku jsi to měl nastaveno tak, že to je dočasné?

Ano, to se zrodilo už při tom rozhodování. Pak jsem ale přišel na seminář a řadu let bylo úplně absurdní, abych tohle řekl nahlas. Ale já jsem to v sobě celou tu dobu měl. Vědomí toho, že to je úsek na úsečce z bodu E do bodu F. Někde jsem to dílo převzal, v nějakém bodě to předám a ten můj úsek - to je můj úkol. Mně svěřený. Nevím, jak je dlouhý, nevím přesně, co je jeho podstatou, ale vím, že to je úsek. Pak přišla doba, kdy jsem o tom začal mluvit se svým šéfem, předsedou správní rady Pavlem Plchotem (dnes je předsedou správní rady ETS Petr Raus - pozn. red.). A jeho první reakce byly: „… si se zbláznil, ne? Hlavně to nikomu neříkej!” Pak mě ale pomohlo, když jsme se o tom začali bavit ne ve smyslu „budu odcházet”, ale ve smyslu „podle čeho poznáme vhodný okamžik odejít?” To byly další dlouhé měsíce, rok, rok a půl, kdy jsme se o tom takhle bavili. A pak přišel rok 2013 a byl jsem jmenován na další čtyřleté období. V tu chvíli jsem písemně členům správní rady dal informaci - která ale úplně zapadla - že si myslím, že na konci tohoto funkčního období už bych tu neměl být.

Ta informace zapadla?

Ano, úplně. Byla to poslední věta stránkového dopisu. A pak, když jsem po dvou letech - uprostřed toho čtyřletého období - oznámil, že za dva roky končím, tak to bylo velké překvapení. Pro mě to ale vůbec nebyla nová myšlenka. Pro mě by bylo naopak novinkou neuvažovat o tom, nesledovat ten okamžik odchodu. Takže já jsem to takhle měl od začátku. Ovšem jiný ředitel nebo na jiné škole to budou mít jinak. A ještě jsem toho nezačal litovat. Mám pocit, že to bylo dobře. Věřím, že to bylo opravdu Boží vedení. Myslím, že celá tato situace přinesla škole pozitiva.

Když jsi nastupoval, tak kromě té dohody s Bohem, že to bude dočasné, s jakou vizí jsi do toho úseku šel? Co jsi plánoval?

Neměl jsem vůbec nic. Jak se ptá komise při výběrovém řízení možného budoucího ředitele „… tak co byste škole nabídl? Jaký máte směr?” Mě se na to také zeptali a moje odpověď byla: „Já mám jediný cíl: porozumět.” To byla jediná vize, kterou jsem tehdy měl - porozumět té škole, jak funguje, co se tam vlastně děje, o co jde. Vstoupit do toho, a pak se uvidí.

Porozuměl jsi té škole?

Myslím, že to trvalo necelý rok. Pamatuji si na úvodník do Dynamisu, který jsem psal po cca 100 dnech a leccos už tam bylo. Těch 100 dní bylo určitě významných, ale mnoho toho jsem pochopil později. A takové ty velké výzvy, jako je dlouhodobá budoucnost školy a podobně, to trvalo samozřejmě ještě déle než ten první rok.

Co se za těch 10 let ve škole podařilo - něco výjimečného? Samozřejmě to bereme jako zásluhu Boží moudrosti…

Jedna věc se povedla docela rychle. A to díky kamarádovi. Já bych to sám v hlavně neměl. Šlo o to, že jsme se přesunuli z dob tabulek vytištěných na papíře k informačnímu systému školy. Dnešní mládež by řekla, že jsme vlastně teprve začali existovat. Z těch dinosauřích dob, kdy každý zaměstnanec měl svůj počítač se svými tabulkami a když někoho něco zajímalo, tak si to nechal od něho vytisknout. Bylo to poměrně rychlé, najeli jsme na to během dvou let. Já jsem tu představu neměl, ale díky zmiňované Boží moudrosti mi ji vytvořil právě ten kamarád: aby byla jen jedna data, která všichni užívají. Aby byla vždycky aktuální a aby vše bylo propojené s webem. Předtím to vypadalo tak, že něco bylo u někdo v počítači a pak se to zpětně dávalo na web, který byl věčně neaktuální. Takže taková digitalizace školy. Ta proběhla a myslím, že to bylo něco významného a bylo načase to udělat. Svým způsobem chápu, že můj předchůdce Karel Taschner to neudělal. A já jsem rád, že jsem to udělal spíš dřív než později.

Jiná věc, která je velmi významná a která se povedla - a můžu to říct hrdě, protože to nebyla moje ambice, ale byl to cíl, který mi stanovila správní rada - aby vedle školy (VOŠ) vznikl co nejkošatější vzdělávací institut. Od roku 2010, kdy jsem byl ve funkci tři roky, vznikal důkladný strategický plán. Byl to výhled do budoucna, který byl zpracován na té nejvyšší úrovni řízení, na správní radě. Vznik vzdělávacího institutu byl jednou z velkých priorit.

A to se povedlo. Není to ale práce jednoho člověka. Seminář je klubko, který nejde rozmotat. Klubko nejrůznějších vazeb, vztahů, spoluúčasti mnoha lidí. ETS má mezi 60 a 70 učiteli a každý má ke své práci nějakou motivaci. Je to vlastně příběh Božího vedení každého člověka, který teď aktuálně na semináři hraje nějakou roli. Ti lidé nejsou zaměstnanci školy, a tak na ní nejsou existenčně závislí. Jsou velmi svobodomyslní a dělají to, protože v tom vidí smysl, ne proto, že to je jejich práce. Je to velmi spletité, v něčem křehké, ale nezdolné klubko nejrůznějších motivací, Božího jednání v životech jednotlivých lidí. A tohle klubko se nějak dovalilo k tomu, že vedle školy vznikl vzdělávací institut.

Co se naopak nepovedlo?

Zmínil bych minimálně dvě věci. Různé povahy. Jednak je to nedostatek finančních prostředků. Stále odkládaný start Nadace unum necessarium (česky „jedno potřebné”). Nemáme na to stále finanční kapitál a mně se vlastně za ty roky nepodařilo zvýšit absolutní částku, kterou ročně seminář získává z různých stran. Ať už z ČR nebo ze zahraničí.

Úplně jiného rázu je nedostatek studentů. To si ale myslím, že není selhání, ale spíše realita. Realita všech teologických i církevních škol. Nemyslím teď základní a střední, ale vyšší odborné a vysoké. Prostě tak to je a válčíme s tím všichni. Jednak to souvisí s tím, nakolik sbory povolávají ke službě. Když sbor nepovolává ke službě, tak není potřeba se specializovat. A v tu chvíli málokdo si jenom tak pro sebe bude studovat tří, čtyř i víceleté studium. Takových „bláznů” je málo. Ta škola je pro lidi, které někdo k té službě povolá. A taky církev prožívá určitou stagnaci již řadu let. A teď nemyslím nutně jenom CB. Takže to je jeden důvod. A ten druhý jsou nějaké vnější ekonomické faktory, jako je demografická křivka, uplatnění na trhu práce, počet pracovních míst atd.

Jinak, co se mi moc líbilo po celou dobu mé práce na ETS, bylo být v prostoru, který je ekumenický. S tím hluboce souzním. Prostě pracovat pro jednu denominaci mi přijde, že mi nestojí za to. Já prostě chci pracovat pro Boží království. Ano - jedna denominace mě dnes platí, ale proto, abych pracoval pro Boží království.

Když se vrátím k tomu nedostatku financí, tak myšlenka Nadace unum necessarium není jediným prostředkem, kterým se ETS snaží sehnat peníze. Jaké jsou ty další?

Jeden směr jsou pochopitelně církve. Seminář připravuje pracovníky v církvi. Pracuje pro církev. Já teologicky souzním s tím, co je v některých dokumentech CB, že teologie má služebnou roli. Je to funkce církve. A v tom směru seminář bez církví nedává vůbec smysl. CB se systémově podíl na financování semináře deseti procenty nákladů, což je vynikající. Bylo by dobré, kdyby se další církve, jejíž lidé studují na ETS nebo tam učí, také podíleli nějakým systémovým způsobem. To tak ale zatím není. A pak je celý okruh soukromé sféry. Na tom jsme poslední dobou hodně pracovali. Aby ta soukromá sféra nebyli jenom křesťané, ale také česká společnost. Chtěli jsme překročit tuto hranici. Jako bychom nyní zvedli nohu, děláme krok, přenášíme těžiště, ale ještě jsme nedošlápli. Ještě jsme tou zvednutou nohou ten krok neudělali. Žádné výraznější peníze tímto směrem zatím nepřišly, ale ten krok je tam zřetelný tímto směrem.

Proč jdeš na kazatelské místo zrovna na Praze 5?

V CB je to tak, že vždycky staršovstvo pozve kazatele a kazatel jedná se staršovstvem konkrétního sboru. Nikdo o nikom nerozhoduje, ale vždycky se domlouvají ti, kterých se to týká. V době, kdy jsem měl svůj odchod se svým nadřízeným nějak vykomunikovaný, tak jsem o něm mluvil. Mluvil jsem o tom, že vyhlížím vhodný okamžik, kdy z ETS odejít. Ne z kazatelny, ale nijak jsem to neskrýval. Kdo se mě na to zeptal, tomu jsem odpověděl. To asi vyústilo v situaci, že mi přišlo několik pozvání ze sborů. Tak to v CB funguje. Staršovstva, která řeší, koho budou mít za kazatele, protože ten jejich odchází, se rozhlížejí a oslovují jiné kazatele. Je to takové „na divoko” - všichni oslovují všechny.

Takže mně přišla nějaká pozvání. Je to vždy ve smyslu: ”Můžeme Tě oslovit? Jsi volitelný? Jsi oslovitelný? Jsi k dispozici? Můžeme začít spolu vážně jednat?” A já jsem vlastně všem odpověděl, že nemůžu. Že nejsem volný, protože nemám s vedením ETS vlastně nic konkrétně domluveno. Nemůžu se domlouvat s nějakým sborem, když zatím není jasné, jak to bude dál na ETS. Náš původní plán na semináři byl, že nejprve najdeme ředitele pro vzdělávací institut. Já mu jej předám, pojedeme chvíli vedle sebe a pak po pár měsících odejdu a přijde ředitel nový, jen pro pro VOŠ. Takový byl plán, který jsme s Pavlem Plchotem a s dalšími vypracovali a pustili jsme se do hledání ředitele pro vzdělávací institut. Hledali jsem ho rok a půl a nenašli. To by se také dalo nazvat neúspěchem. Ale byla to také doba, ve které už jsem uvažoval, kdy a jak odejít.

I když nakonec se asi uskutečnil lepší plán, než byl ten původní.

Tak já jsem byl zaklíněný v této situaci (marné hledání ředitele pro institut a mé plány na odchod), takže když se mě takhle ze sborů zeptali, tak jsem odpověděl, že volný nejsem. A jedno z těch staršovstev bylo to smíchovské.

Práce na semináři mě ale naučila jednu věc při rozhodování. Víc než si říct „tak a tak to bude”, tak mít spíš „nastražená tykadla” a sledovat impulzy ze všech stran. Vnímat dynamiku, pohyb, co se kam sune atd. A já jsem si po pár týdnech všiml, že se vlastně s Janou (manželkou - pozn. red.) pořád k tomu Smíchovu v rozhovorech vracíme.

Když se vrátím k rozhodnutí jít do Karlových Varů, tak tam jsem byl poslán jako vikář. Podstatnou částí toho rozhodnutí ale bylo, že jsme se v tom s Janou oba dva shodli. Ve stejnou dobu. A zrovna tak u toho Smíchova. Mám za to, že to je důležitá součást našeho vztahu a nastavení našeho manželství. Takže když jsem si všiml, že se k tomu Smíchovu pořád vracíme, zeptal jsem se smíchovského staršovstva, jestli ještě hledají. Jestli by mělo smysl, abych si to na semináři nějak zařídil, abych s nimi mohl jednat. A oni mně řekli - stále hledáme, s nikým konkrétně nejednáme, zařiď si to. A tak jsem šel za svými představenými a ptal jsem se Daniela Fajfra (předseda Rady CB), jak by ten postup viděl. A on řekl: „Ve chvíli, kdy ty dáš jasný signál, tak bude jasno. Pokud se rozhodneš, napiš to, pošli do rady CB dopis, dej to na vědomí správní radě. Oznámíš konec své služby, všichni budou mít jasno a můžeme začít pracovat a hledat nástupce.” Takže jsme se sešli se smíchovským staršovstvem a závěr toho setkání byl: „Domluv si to.” Tak jsem napsal ten dopis a oznámil to. A teď přišlo to překvapení, že opravdu končím. V tu chvíli jsme začali se smíchovským sborem vážně jednat. Takže to bylo tak, že Smíchov oslovil nás a my jsme oslovili Smíchov. Ta iniciativa vzešla plnohodnotně z obou stran.

Když jsem přemýšlel, kam jít, měl jsem na mysli jedno přání. Nezáleželo mi na tom, jestli půjdu na venkov, do města, do malého či velkého sboru. Ale vyhlížel jsem sbor, kterému nebude vadit, když se budu snažit dělat teologii - teologicky myslet, používat ji v kázání, v rozhovorech s lidmi, při vyučování ve sboru atd… Chápu, že jsou sbory, které to nemají moc rády. A dělat to „na zapřenou”, jenom tak po nocích, to bych si nepřál. To by byl vnitřní konflikt, protože mě je teologie blízká. Vidím v ní smysl. Myslím si, že kvalitní teologie není nikdy dost. Vyhlížel jsem tedy sbor, který mě v tom spíš podpoří a zaúkoluje: „Dělej, makej, chceme to po tobě.” Než být na sboru, který řekne: „Cože, ty už zase nějakou knížku… Ty se zase bavíš o tom…. Prosím Tě nedělej to… Proč bys to měl pořád dělat?” Mám přitom pochopení, že to někomu nesedí, že může být celý sbor, který pro teologii nemá pochopení. Tak ať si vybere kazatele, který v tom souzní. Hlavně pro mě by to bylo těžké, protože já bych se snažil vyhovět sboru, ale přitom bych tak trochu vlastně nechtěl.

Jaké jsou tvé první dojmy ze sboru, která tě tedy oslovil a ty jsi oslovil jej?

Vynikající! Před několika lety, když jsem o Smíchovu vůbec nevěděl, jsem si říkal, že bych chtěl sbor, který mi řekne: „Chceme, abys kázal na starozákonní proroky”. Pamatuju si tu myšlenku. „Co by tak z té Bible mohli chtít? Tak třeba… starozákonní proroky.” Že bych vlastně rád takovou výzvu jako kazatel dostal. A dneska začala série biblických hodin na malé proroky. Mám je až do adventu. Cyklus se jmenuje „Velké pravdy malých proroků”. Mě se vlastně splnil sen dostat dobré zadání. A vlastně i docela náročné. Já jsem nikdy z proroků nekázal. Jsem tím vlastně zaskočený, nejsem připravený, ale jsem rád.

Dojmy z lidí jsou vynikající. Strávili jsme společně týden na sborové dovolené. Více se seznamujeme. Mám dojem, že více lidí znám alespoň podle jména, než těch, které nepoznám. Už se tolik neztrácím v tom, kdo je kdo. K malým prorokům jsem navíc přizval další lidi ze sboru, a tak se s nimi můžu blíže seznamovat.

Kdybychom chtěli sledovat tvou další práci, najdeme o ní něco na internetu? Třeba tvá kázání?

Kázání se nahrávají a jsou ke stažení na stránkách Sboru CB Praha 5 Funguje to to skvěle, často jsou tam už v neděli večer nebo v pondělí. Bratři jsou v tomto rychlí. A moc se mi líbí, že tam není nahrávka jen kázání, ale celé bohoslužby. Protože bohoslužba je ten celek a kázání je jenom jeho část. Zdaleka ne všechny sbory to tak dělají. Řada z nich zve uživatele internetu ke kázání, ale ne k celé bohoslužbě. Já tomu rozumím tak, že jde o celou bohoslužbu.

Na začátku září jsem vyvěsil na svůj soukromý blog článek na téma „Přechod ze školy na sbor”. Teď ale nestíhám psát. Třeba ve chvíli, kdy vyjde Dynamis, už tam bude další příspěvek. .

Co sociální sítě?

Já miluju lidi tváří v tvář, to je moje základní poloha. Někdy ani telefony nezvedám. Ale snažím se být na facebooku také. Zatím vyvěšuji věci sborové, ale soukromé ne (nestíhám). Najdete ale upoutávky na kázání, která připravuji.

Jak tu změnu prožívá rodina?

Byla pro nás důležitá reakce dětí. Máme dcery v dorostovém věku 10 a 13 let. Není to vždycky jednoznačné, jak to s dětmi v kazatelských rodinách je. Myslím, že je dobré k jejich reakci nějak přihlížet, i když ta často přijde až zpětně po té změně. Musím ale říct, že zatím to probíhá skvěle. Děti dobře zapadly do dorostu, našly kamarádky ve stejném věku.

Když se ohlédneš na 27 let existence ETS, jak vnímáš dynamiku a změny jeho vedení?

Seminář vznikl v roce 1990. V roce 1991 jsem přišel jako „mladý ucho” studovat do denního studia, které se čerstvě otevřelo. Jsem jeden z prvních studentů denního studia. Znám tedy seminář úplně od začátku - jako denní student.

A ten rok, kdy jsem v červnu absolvoval, tak jsem v září začal učit novozákonní řečtinu. Ze školy jsem tedy neodešel. Učil jsem tam dalších 7 let. Byla tam pauza asi na dva roky (vikariát a pobyt v cizině). Pak jsem přišel jako ředitel.

Karel Taschner byl zakladatel školy spolu s Pavlem Černým a bratrem Jechem. Taky by se slušelo zmínit Davida Javornického nebo Pavlu Cimlerovou - lidi, kteří sice nebyli úplně od začátku, ale přišli velmi záhy a sehráli důležitou roli. Ale já jsem byl ředitel, který tu školu vystudoval, což je vlastně generační skok. Ale ne do neznáma. Ta škola si vybrala ředitele, který ji velmi dobře zná a ta škola zná toho ředitele. Tím věkovým odstupem se ale škola dostala do rukou jiné generace než zakladatelské. V tomto to byl velký posun mentálně v životě instituce.

A teď příchodem Miloše Poborského se vlastně uskutečňuje další krok do dospělosti té školy. Přichází ředitel, který sice seminář studoval, ale ne od začátku 90. let. Takže ji nezná od začátku jako já. Já znám skoro všechny lidi, kteří seminářem prošli. Je jich skoro 700 a skoro všechny je znám. On ne. A v tom vidím, že škola dozrává k dospělosti a už stojí na vlastních nohách.

Je to také první ředitel jiné než zakladatelské denominace…

Ano. Možná by se do seznamu neúspěchů, o kterém jsme mluvili, dal zařadit také fakt, že CB nenašla ředitele ve svých vlastních řadách. Což už ale není neúspěch ETS. Je to okamžik, kdy si CB uvědomuje, že potřebuje ostatní na to, aby seminář existoval. A tak to vždycky bylo, jen to nebylo doposud ztělesněno v osobě ředitele. Teď je to jasné všem, že škola sice patří CB a ta ji zřídila a provozuje, ale slouží celé skupině evangelikálních církví. A jedině tak to dává smysl a já jsem rád, že to tak je.

Jaká největší výzva leží před Milošem Poborským? Tedy kromě toho, aby se se vším důkladně seznámil. Jednu výzvu jsem už zmínil. Je to nedostatek studentů. To je vždy otázka života a smrti školy. A je to standardní výzva. Velkou výzvou je také existence Vyšší odborné školy (VOŠ) v podmínkách České republiky. To je obrovské téma, ale situace je zákonně i vztahově velmi spletitá. Vysoké školy velmi okatě dávají najevo, že „VOŠky” nechtějí a v podstatě pracují na tom, aby jim co nejvíc zkomplikovaly jejich existenci. A MŠMT tomu neudělá přítrž.

Přijde mi, že mladí lidé o VOŠ nemají zájem. Chtějí studovat VŠ, chtějí být bakaláři a ne diplomovaní specialisté. Tomu rozumím. Na druhou stranu MŠMT a systém znemožňují, aby se z ETS stala vysoká škola. To je velká výzva, se kterou se bude muset nový ředitel i celý tým vedení školy vypořádat. A zatím jsme nenašli recept. Udělali jsme dva pokusy tuto laťku přeskočit a zatím jsme ji nezdolali.

Co brání ETS stát se vysokou školou?

V roce 2014 jsme podali akreditaci, která nás poučila o dvou důvodech. Jeden je vlastně finanční. V ideálním případě bychom totiž potřebovali dva až 4 lidi akademicky zdatné a habilitované na úrovni docenta nebo profesora platit na plný úvazek. A to ve chvíli, kdy tu akreditaci podáváme, a pak samozřejmě i nadále. To je dvoumilionová díra do rozpočtu. Se všemi cesťáky, zázemím, studijním oddělením atd. A my máme rozpočet 5 milionů.

Druhý důvod je nejistota, zda - i za takových podmínek - by nám to akreditační úřad vůbec schválil. Ten klidně může prohlásit, že další bakalář v teologii není v republice potřeba. Já bych s tím dokonce souhlasil. Je ale třeba si uvědomit, že takový bakalář, kterého by nabízela ETS, u nás neexistuje! Protože my jsme vytvořili studium, které připravuje na praktickou službu v církvi. Tedy ne příprava k magisterskému navazujícímu studiu, ale tříleté - podle zákona profesně zaměřené - bakalářské studium. A takové u nás neexistuje. Dalo by se tedy říci: „No konečně!” Ale zařízli nás. Bylo vidět, že to podle nich není potřeba.

Když se vrátím k té otázce generací vedení, v čem je ETS ještě unikátní?

ETS je v té dynamice vedení jiný případ než třeba kolínská VOŠ. Tam je zakladatel stále ředitelem. My jsme vlastně udělali další 2 kroky od osob zakladatelů, aby škola šla dál. Myslím to ale jen jako konstatování. Není to dobře, nebo špatně ve vztahu např. ke kolínské VOŠ. Její ráz zahrnuje výraznou osobu ředitele-zakladatele, zatímco já jsem svým odchodem ze semináře podtrhl specifický charakter ETS: lidé tam přicházejí a odcházejí.

Otázky kladl a rozhovor zpracoval Richard Kraus