Stát a národ

Asi většina Čechů ví, o čem se mluví, když se řekne „osudové osmičky“. Každá z nich měla co do činění identitou našeho národa. V době, kdy píšu tyto řádky, si téměř nedovedu představit elektrizované masy stojící na Václavském nebo Staroměstském náměstí, které se radují nebo jsou dohnány téměř k slzám kvůli tomu, co se stalo s jejich národem. Nedovedu si představit mladé i starší lidi odhodlané „bojovat za svůj národ“. Otázka ale je, co vlastně znamená národ a co znamená stát. Je mezi tím nějaký rozdíl a souvisí to s naším tématem?

Stát je na rozdíl od národa konkrétním teritoriem, které je drženo pohromadě pomocí centra moci. Každý člověk, který se nachází v tomto teritoriu, se autoritě konkrétního státu potom musí podřídit. Možná jste někteří zaregistrovali problémy českých sběratelů brouků, kteří byli dáni do vězení kvůli tomu, že na území Indie chytali vzácné brouky. Ať to bylo jakkoli, lekce je jasné: „Nezajímá nás, zda se to u vás smí nebo nesmí. U nás je za to postih. A protože jste na našem území, jste pod naší autoritou, a tudíž máme právo vás potrestat“. Stát nám zaručuje svým občanům ochranu. Občan potom musí část svých příjmů poskytnout státu na daních, oproti tomu má několik práv – osobní (ochrana majetku a osob), politická (právo volit a ovlivňovat politiku) a sociální (stát zaručuje základní podmínky k životu).

Na jednu stranu má stát roli represivní, na druhou stranu nás chrání. Část politologické diskuse je potom o hranicích, kam až může a má stát zasahovat.

Národ a stát

Nyní se podívejme na to, co je to národ. Na toto neexistuje jednoduchá odpověď, protože na rozdíl od státu je národ imaginární komunitou. Existuje jen tehdy, pokud se jeho příslušníci vnitřně identifikují s lidmi, se kterými vlastně ani často nepřijdou do fyzické blízkosti. Národ je tedy duchovní realitou a proto jako takový je imaginární. Tedy v každém státě může žít několik národů. Příkladem je konflikt v Gruzii, který silně připomínal odtržení Sudet v roce 1938. uprostřed Gruzie, ale i Čech, žil národ Rusů, Němců. Stát od nich chtěl, aby dodržovali pravidla toho státu, na kterém se nachází, nicméně národ (nebo bychom mohli říci i menšina) se proti těmto pravidlům začala vymezovat.

Přesto se ještě blíže podívejme, co může tvořit národ národem. Především to bývá společný původ, dále jazyk, zvyky, náboženství, historie i barva kůže. Všechny uvedené oblasti se mohou velmi snadno stát elektrizujícím prvkem, který dokáže vyvolat velmi silné emoce a může se stát velkým problémem uprostřed konkrétního státu.

Na některých z popisovaných oblastí potom vznikalo to, co známe pod termínem „národní stát“, který má již velmi blízko k budovní státu na rasových předpokladech.

Termín národní stát známe především z dějin II. světové války a budování třetí říše, kdy podle protagonistů nacismu nešlo jen o ochranu Německa zotročeného ponižujícími podmínkami Versaillského míru, ale o ochranu germánské rasy ve světě. Jak vlastně tato novověká rasistická teorie vznikla?

 

Fenomén novověkého rasismu

Jednou z klíčových postav novověkého rasismu, z kterého později čerpali i někteří němečtí teoretikové je Joseph-Arthur de Gobineau (1816-1882). V roce 1853 uveřejnil Arthur de Gobineau Esej o nerovnosti lidských ras (Essai sur l’inégalité des races humaines), pravděpodobně nejznámější dílo rasové teorie devatenáctého století. Hlavním tématem Gobineauovy knihy jsou dějiny; rasa představuje hlavní konceptuální nástroj pro jejich pochopení. V historii probíhá neustálá konfrontace mezi árijskou rasou, budovatelkou a nositelkou civilizovaného způsobu života, a nižšími rasami. Demografická převaha nižších ras a neustálý neblahý proces míšení je pravou příčinou pádu velkých civilizací, což bylo téma, jež Gobineaua fascinovalo. První věta Eseje o nerovnosti lidských ras proto příznačně zní: „Pád civilizací je nejnápadnější a zároveň nejtemnější ze všech jevů dějin.“Nerovnost mezi rasami je podle autora Eseje vrozená a vyplývá z odlišných biologických dispozic, jež se odrážejí v odlišném psychickém ustrojení a mentálních schopnostech. Lidstvo se skládá ze tří ras: bílé, černé a žluté. Nejníže stojí černá rasa, která má omezený intelekt a silně vyvinuté smysly; emocionálně je nestálá, snadno excitovaná, a není proto schopna dosáhnout mravní dokonalosti; vyniká pouze fyzickou silou; žlutá rasa snadno podléhá apatii, je málo fyzicky

zdatná, vyznačuje se silným vztahem k materiálnímu pohodlí a rozkoši a s přehnanou úctou respektuje řád; trpí nedostatkem fantazie a schopnosti teoretického uvažování; Arthur de Gobineau ji obrazně označil za „rasu maloměšťáků“, která snadno vytváří solidní a pevnou sociální strukturu bez výjimečných civilizačních vzepětí; v hierarchii stojí nejvýše bílá rasa, která vyniká energičností a inteligencí, je praktická a vytrvalá, fyzicky zdatná, má pozitivní vztah k řádu, který ale nekončí jako u žluté rasy u statických státních útvarů, ale je vyrovnáván láskou ke svobodě, jež umožňuje vytvářet dynamické společenské instituce.

Dekadenci a degeneraci způsobené míšením ras považoval Arthur de Gobineau za neodvratitelný proces: árijská rasa a tím i civilizace jsou odsouzeny k zániku. Každá civilizace byla v minulosti vytvořena bílou rasou a zničena v důsledku míšení s rasami nižšími. Při výkladu dějin Západu Arthur de Gobineau spojil árijskou ideologii s tradičním nostalgickým germanismem a učením o „dvou rasách“: po pádu Římské říše vytvořili Germáni, představující poslední strážce původních hodnot bílé rasy, středověkou civilizaci, kterou Arthur de Gobineau pokládal za vrchol západních dějin. Bohužel asimilace germánského živlu, pozorovatelná například na osudu germánských kmenů Gótů, Langobardů a Burgundů, které byly vytlačovány z jižní Evropy románskými národy, Francouzi, Italy a Španěly (s podílem krve černé rasy) způsobila úpadek. Renesanční kultura byla prvním symptomem degenerace, jež se až do devatenáctého století nezastavila.

(Zpracováno podle Ivo T. Budil Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, TRITON Praha, 2003.)

Naznačil jsem dvě východiska pro rasismus – východisko z pozice národa a východisko z pozice nadřazené rasy. Pokud se podíváme do dějin, potom se tato dvě východiska často směšovala.

Strach z neznámého

Existuje i třetí důvod rasismu, kterým je strach z neznámého, projekce viny a obecná lidská snaha generalizovat. Tedy jinak řečeno potřeba svést svoje selhání pomocí generalizací na někoho jiného – většinou toho, koho neznám a vůči komu mám předsudky. V dějinách jsme to viděli např. v tvrzeních, že za hospodářskou krizí stojí Židé, v Čechách se hovoří o špinavých Balkáncích, Polácích, kteří jsou typičtí tím, že kradou, mafiánských Rusech, nevzdělaných Američanech atd. Je zajímavé, že těmto často velmi zkratkovitým tvrzením jsou ochotni uvěřit i velmi vzdělaní lidé. Potřeba projekce viny zřejmě není věcí vzdělání, ale lidstva jako takového.

V minulosti teklo na rasovém a národním základě mnoho krve. Nedávná historie bývalé Jugoslávie je mementem, které bychom měli mít v paměti a na základě kterého bychom si měli uvědomovat, že „démon rasismu“ je přítomný v každém z lidí a že někdy stačí jen málo, aby vzplály emoce. Snad i proto je potřeba o těchto věcech hovořit a již při malých náznacích nesnášenlivosti mezi etniky plamínky hasit, protože když plameny vypuknou naplno, bývá pozdě.

Autor: Bc. David Novák, M.Th..

Stoliňská 2417/41a, 193 00 Praha 9  •  Zobrazit na mapě  •  Bankovní účet: 2800129338/2010  •  IČ: 41690184