Jak čelit rasismu?

Křesťanská perspektiva na tento neblahý společenský fenomen. Zveřejněno 10. listopadu 2007.

Je 10. listopadu 2007 ráno a netuším, co přinesou dnešní události v Židovském městě pražském, připomínka Křišťálové noci na Staroměstském náměstí nebo ve Staronové synagoze.
Protože považuji tyto události za velmi významné a rasismus za nebezpečný, musím se přidat k dnešnímu kvasu na ulicích Prahy. Následující text není přímou reakcí na poslední události. Snažím se v něm o širší pohled z většího odstupu. Vznikal řadu posledních měsíců. Dnes ho pod tlakem událostí zveřejňuji.

Co je to rasismus?

Vypadá to, že začít musíme tím, co si pod tímto pojmem představujeme. Jedná se o slovo, které se v posledních několika generacích používá často. Důležitou charakteristikou tohoto pojmu je jeho silný citový náboj pro každého, kdo tímto slovem charakterizuje svou osobní zkušenost. Je to tedy výbušnina koncentrovaná do jediného slova. Rasismus představuje přímý útok na důstojnost člověka, týká se podstaty jeho bytosti, kterou člověk nezmění. Rasismus je postojem hněvu a nenávisti, která nenechává chladným ani toho, kdo mu propadl. Proto není možné jen akademicky uvažovat o rasismu. Je třeba našemu přemýšlení dát konkrétní směr. Proto jsem nadepsal tento článek Jak čelit rasismu a ne třeba Rasismus známý neznámý.
Někteří lidé se tváří tvář rasismu snaží popřít sám rozdíl lidských ras. Jako příklad uvedu jinak velmi podnětnou a laskavou knihu Ben Jellouna Tati, co je to rasismus? V té autor své dceři mimojiné říká, že učitelka se mýlí, když o spolužačce řekla, že je černé rasy. Odpověď Ben Jellouna zní: “Poslouchej mě dobře: lidské rasy neexistují.” (Str. 20.) Nikdo však nemůže popřít, že skupiny lidí se od sebe liší na první pohled viditelnými odlišnostmi, jako je barva pleti, charakter vlasů nebo vzhled očí. Zmiňuji ty hlavní, které jsou navíc běžně viditelné už při setkání s člověkem na ulici. Pochopitelně v každé takové skupině (kterou utváří podobnost např. v barvě pleti) existuje veliká variabilita právě těchto viditelných znaků. Pohybujeme se v tuto chvíli na rovině biologie, která se i u člověka (podobně jako u jiných živočichů) snaží rozlišit jednotlivé poddruhy. Člověk však není v tomto směru zvíře, aby se takové studium odehrávalo odděleně od základních lidských otázek po identitě a hodnotě. Rasismus však nespočívá v rozlišování dvou, tří či několika desítek ras* . Rasismus spočívá v postojích nenávisti, které z biologických rozdílů ras neplynou. Základem rasismu je tedy nesnášenlivost, nenávist. Zvláštním druhem rasismu je člověk, který svou rasu vnímá jako méněcennou. Mohli bychom tomu také říkat rasismus, ale vhodnější je mluvit o pocitu rasové méněcennosti. Ale i ten se může projevovat nenávistí a násilím (např. neřešitelná frustrace).

Rasismem tedy nazývám postoj, který sráží důstojnost druhého člověka a svou nenávist racionalizuje odkazem na rasové rozdíly.

Jak vznikly rasy?

Byly doby, kdy evropané považovali černochy za živočicha, kterého je možné využít k domácím pracem, jakýsi druh opic. Rasismus takového rozměru asi dnes již, díky Bohu a úsilí mnoha lidí, nepotkáme. Zjednodušeně mluvíme o třech rasách (jakýchsi poddruzích Homo sapiens sapiens): africká, indo-evropská, asijsko-indonézská.

Významné je, že neexistuje uspokojivá odpověď na tuto dosti základní otázku – jak vznikly odlišnosti, kterým říkáme rasy. Podle Jareda Diamonda jmenuji dvě nejpravděpodobnější teorie: 1) teorie genetického vývoje vedeného prostředím a 2) teorie partnerského výběru. Teorie genetického vývoje vlivem prostředí předpokládá, že k odlišnostem mezi rasami došlo pod vlivem odlišných vnějších podmínek. Obvykle se v této souvislosti mluví zejména o kapacitě lebky (a v návaznosti na to také rozdíly v kapacitách mozku) nebo o barvě kůže. Teorii vlivu prostředí je však třeba jako smysluplnou a oprávněnou prokázat pro každou odlišnost zvlášť (Wikipedia uvádí dále: rozdílnou tělesnou výšku, čas na reakci organismu, odlišnou reakci na některé nemoce; stránka z 23.1.2005 http://en.wikipedia.org/wiki/Racial_realism). J.Diamond jako pro něho závažný protiargument v případě barvy pleti jmenuje příklad Tasmánců žijících již minimálně 10 tis. let na stejném místě (zeměpisnou šířkou místo odpovídá Chicagu nebo Vladivostoku). Na tomto místě v mírném pásmu měli tasmánci velmi tmavou kůži! (Diamond, 116n). Teorii parnerského výběru formuloval již Ch. Darwin. Její podstatou je také princip výběru a také změna genetické informace. Tím, kdo vybírá však není vnější prostředí, ale protějšek, opačné pohlaví. Leccos tato teorie vysvětluje lépe (nepotřebuje zdůvodňovat oprávněnost té či oné vlastnosti výhodami přežití v daném prostředí), lze ji dokládat celou řadou namlouvacích ritálů v přírodě. Hybnou silou je, že člověk si vybírá protějšek co nejpodobnější sobě. Diamond (zastánce této teorie) to vysvětluje vtiskem (imprintem) obrazu člověka v rodině od jeho nejbližších. Abychom tedy byli přesní, člověk si vybírá protějšek co nejpodobnější lidem, kteří ho obklopovali v jeho rodině.

Ani theologie a biblická věda nemá pro vznik rasových odlišností jasné vysvětlení. Bible se paradoxně těmito rozdíly mezi lidmi nezabývá. Říkám paradoxně, protože by to nepřekvapilo v případě, že by Bibli psali lidé žijící v Grónsku. Jenže Bible byla psána v oblasti úrodného půlměsíce, což je jediná oblast na planetě, o které můžeme s určitostí říci, že byla vždy místem setkávání lidí z černé Afriky, Evropy i zadní Asie. Dočteme se, že král David byl ryšavý, nebo že diakon Filip se potkal s komorníkem etiopské královny (Sk 8,27). Jestli byl komorník černoch nebo ne, se však nedozvíme. Natož aby biblický pisatel věnoval nějakou pozornost tomu, jaké rasy byli Adam s Evou (nebo jestli byli stejné barvy kůže)!

V první knize Bible, knize Genezis následuje po příběhu o potopě, kterou přežil jen Noe a jeho rodina, rodokmen tří synů Noeho (Gn kap. 10). Prostřednictvím této literární formy se seznámíme s rozšířením lidstva po oblastech předního východu: potomci Jefeta jsou ostrovní národy různých jazyků, potomci Cháma jsou národy Babylónu a řady dalších území na východ od Palestiny, potomci Šema jsou heberovci, z nichž část tvoří hebrejci, tj. Židé. Nikde v tomto přehledu se ani náznakem neobjeví myšlenka ras (i když populárně ji tam možná vidíme). Rodokmenu předchází příběh potopy – a hned po rodokmenu následuje příběh babylónské věže, tedy příběh o tom, jak Bůh rozehnal lidstvo, které tvořilo pevnou jednotu s jediným jazykem a jednotným vedením. K rozehnání dochází cestou rozrůznění jazyků, lidé si přestanou rozumět. Ač se tu objeví myšlenka jednoty lidstva (ostatně masivně ztělesněná v příběhu o Adamovi a Evě), nic tu není o očividných oddlišnostech lidských ras. Příčinou nejednoty lidstva nejsou rasy, ale kulturní, jazyková rozrůzněnost. Takový je vlastně obraz i současného lidstva – kulturní rozdíly jsou daleko závažnější než fyziologické odlišnosti ras.

Jak si vysvětlit, že na tak základní otázku zatím antropologie (vč. té theologické) nenašla přesvědčivé vysvětlení? Je třeba vzít vážně, že tato otázka je zatím nad naše síly (a možná tak i zůstane). Nerozumíme sami sobě. Theologové většinově předpokládají výchozí jednotu člověka týkající se také biologického původu, tj. všichni pocházíme z jediného páru (tzv. otázka monofyzitismu). Plyne to také z toho, že Ježíš je jediný, není jich potřeba víc, protože lidstvo je také jediné (slovy apoštola Pavla, Ježíš je druhý Adam).

Ne všechny společnosti předpokládají principiální jednotu lidstva. Příkladem extrémního rozlišování lidstva je systémem kast, který není vnitřně průchozí (Indie).

I když není jasné, jak přesně se tu rasy vzaly, jsme dnes součástí lidstva značně rozrůzněného. Fyziologické rozdíly jsou jednou z podob této rozrůzněnosti. Důležitá otázka je, co s tím děláme, jak tuto rozrůzněnost prožíváme a přijímáme (viz dále na téma nesnášenlivost). Tato “jednota v mnohosti” je typická pro Boží dílo i pro Boha samého, jak ho přibližuje Bible. To je východisko theologického přemýšlení o faktické rozrůzněnosti lidstva. Bible objasňuje rozmanitost ve stvoření odkazem na Boží tvořivou moc. Není žádný důvod se domnívat, že lidstvo Bůh stvořil jinak.

Rasismus, kterému čelíme

Praktické problémy se z naprosté většiny týkají právě zmiňované rozrůzněnosti lidstva. Jen částečně jde o rasové rozdíly. Zdrojem problémů jsou různosti lidských kultur a společenstev (nikoli fyziologie člověka). Proto se dnes jedním dechem mluví o rasismu a xenofobii či etnické nesnášenlivosti. Podíváme se nyní na českou scénu s tím, že jednotlivé formy nesnášenlivosti seřadím od těch nejblíže rasismu přes xenofobii po nesnášenlivost.

V podmínkách České republiky a Evropy se setkáváme s ryzím rasismem ve vztahu k černochům, které někteří extremisté urážejí na jejich lidství výhradně na základě barvy pleti. V poslední době šokovaly zprávy z Petrohradu o opakovaném zabití černošských studentů.
Další skupinou vystavenou rasové nenávisti jsou Romové. Nejedná se o rasu (jednu ze tří výše jmenovaných), ale o národnostní skupinu, nicméně odlišitelnou často podle viditelných znaků. P. Říčan navrhuje rozlišit fázi averze, která je směsicí předsudků a špatných zkušeností, od rasismu, kdy averze přeroste do nenávistných slov a činů (od str. 65). Např. v lednu tohoto roku byly k slyšení i vidění nenávistné či provokující postoje v souvislosti s koncentračním táborem v Letech u Písku.

Zvláštním případem “rasismu” je antisemitismus. Nejedná se o rasismus, který by označoval Židy za samostatnou rasu. Je to radikální podoba nesnášenlivosti namířená proti konkrétnímu národu (definovanému buď židovským způsobem – po matce, nebo svým vlastním – jako v případě Hitlera). Je velmi smutné, jak hlubokou tradici tato nesnášenlivost v Evropě má. Konkrétní zkušenosti s tím máme i přímo v Karlových Varech.

Nyní musím zmínit pohrdavé postoje vůči cizincům. Převážně se jedná o postoj k cizincům z východu či chudších zemí, ale výjimkou není ani pohrdání a urážení lidí z Neměcka. Téměř dvě procenta obyvatel České republiky tvoří cizinci, kteří tu žijí déle jak jeden rok (statistika za rok 2005 uvádí 1,8%, www.czso.cz). Nejvíce je Ukrajinců, pak Slováků, dále Vietnamců, Poláků a Rusů.

Specifickou podobou nesnášenlivosti je náboženská nesnášenlivost, tedy pohrdání druhým člověkem proto, že vyznává jinou víru, náboženství. Cenným ovocem reformace (zvláště v Britanii) je náboženská snášenlivost a svoboda svědomí. Říci o někom, že věří jinak, je v pořádku. Pohrdat jím nebo kvůli tomu dokonce projevovat nepřátelství však již v pořádku není. Do této kategorie patří  někdy napjaté vztahy protestantů a katolíků, také čím dál vyhrocenější vztah k muslimům.

Česká republika společnost je rasově prakticky jednobarevná. Pokud člověk chce, problémům z rozrůzněnosti lidstva se obvykle vyhne. Globalizace určitě povede v naší zeměpisné poloze k větší rozrůzněnosti společnosti. Na světě budou dále zůstávat monokulturní společnosti, ale to se bude týkat jižní polokoule a chudých skupin, mezi které Češi ani Moravané v současnosti nepatří. Očekávat tedy můžeme stále více problémů v této oblasti. Jejich řešením nebude přísnější imigrační politika, ale výchova ke snášenlivosti.

Realitou našeho světa je také rasismus ve velkém, genocidy. Z poslední doby jde především o boje v zemích bývalé Jugoslávie nebo o národy v Africe (Rwanda aj.). Jedná se o rasistický postoj  (národnostní nesnášenlivost) organizovaný na úrovni státu, nikoli postoj jednotlivce. Taková organizace zločinu vyžaduje koncentraci strachu a také posvěcující mýtus (např. To jsou ti, co za všechno můžou!). Že genocida vyžaduje jiné řešení než osobní rasismus je jasné. Z křesťanského úhlu pohledu je třeba vyrovnat se s příběhy Bible o příchodu Izraelců do zaslíbené země. Ty totiž mluví o vyhlazení národů, které tam byly dříve. Jen částečně osvětluje naše rozpaky vysvětlení Martina Prudkého, že “běží o problém vlastní víry, problém slabosti této víry, problém ohrožení vlastního náboženství. Otázka vztahu k jiným náboženstvím tedy podle těchto starozákonních textů (např. Dt 7,1-6) vzniká tam, kde se bohové národů z nejbližšího kontextu Izraele mají stát či stávají božstvy, jež Izraelci uctívají.” (Evangelikální fórum 4/2004, str. 8-9.)

Jak bořit rasismus a budovat pokojnou společnost

Máme nedaleko modlitebny v Karlových Varech takový nápis v podchodu: NSNV. Tato zkratka je vysvětlena heslem: Náckové, Sereme Na Vás! Je to nápis rasistický? Asi by nebylo vhodné, kdyby takový nápis byl na stěně kostela se souhlasem majitele, ale vlastně s ním souhlasím. Boření rasismu začíná pořádkem ve vlastním srdci a ve vlastních hodnotách.
Východiskem pro praktické kroky může být Dt 22, kde se několikrát opakuje klíčová věta: Nebudeš netečný! Postoj vlídnosti a otevřenosti také vyjádří instinktivní úsměv při kontaktu s lidmi něčím jinými.

Jedním úkolem je rasismus a nesnášenlivost bořit, demaskovat, potírat. Při jedné cestě vlakem jsme s manželkou seděli v kupé s mužem, který začal o léčitelství a za chvíli osočoval Židy z globálního spiknutí proti ostatním (vč. neuctivých vyjádření o holokaustu). Stačilo však jen ostře zareagovat, uvést několik faktů a trvat na tom, aby svůj názor doložil něčím konkrétním, a okamžitě obrátil a začal přizvukovat. To první, co na osobní rovině musíme každý dělat je odhalovat fámy, jak to říká P. Říčan v knize o Romech (kap. 8.2).

Nestačí bořit, je třeba budovat. Učme se odlišností si vážit, jsou projevem bohatství Božího života. Kniha přírody o tom poučuje velmi názorně – hledejme čtyřlístek, a všimneme si, jak i každý trojlístek jetele je jiný. Rozdíly dráždí, pokud jsme sami zakomplexovaní. Potřebujeme být dobře rostlí, abychom k jiným přistupovali s otevřeností.

Ve vztahu k Romům formuluje P. Říčan jako základ více se poznávat (kap. 8.1). Domluvit se lze, když obě strany zohlední důležité skutečnosti. Potřebujeme statečnost dělat věci, které dlouho nejsou vidět. Neexistuje technokratické řešení – dopředu se dostaneme jen cestou lidských vztahů. Už děti je třeba vychovávat tak, aby o jiných lidech více věděly. Je realistické počítat s tím, že naše děti budou chodit do školy nejen s Romy, ale také Vietnamci, Číňany, ukrajinskými dětmi atd. Zkoušejme komunikovat s menšinami. Buďme vlídní a pozdravme lidi jejich jazykem třeba při vstupu do vietnamské restaurace.

Kultury se významně podílejí na rozdělení lidstva (tento odstavec podle Rasa a dějiny od C. Lévi-Strausse). Zároveň však kultury budují cesty, jak se k této rozrůzněnosti postavit. Tradičně do této oblasti spadá pohostinnost. Zásada pohostinnosti, v některých kulturách mimořádně silná, vytváří nutnou podmínku k překonání odlišností cestou komunikace. Je pohostinnost bezpečná? Ne tak docela. Vyplácí se pohostinnost? Určitě ne okamžitě a leckdy jen v kolektivním měřítku – pohostinný jednotlivec z toho konkrétní společenský nebo ekonomický prospěch mít nemusí. Určitě je však s pohostinností spojen užitek duchovní – růst lidství.
Významu pohostinství se člověk dobře naučí pobytem v cizí zemi. Zkusí si být v kůži toho, kdo mnoha věcem nerozumí, je vykořeněný, nemá zastání a potřebuje pomoc.

Předpokladem snášenlivosti je to, že jen něco považuji za opravdu zásadní. Pokud vše pro mne bude nejdůležitější (což je mimochodem nemožné), nebude možné se se mnou na ničem domluvit. Důležitým krokem na cestě k pokojnému soužití je tedy vyjasnit si věci podstatné od těch ostatních. Obvykle bez důkladné analýzy považujeme za důležité mnohem více věcí, než nakonec konflikt ukáže.

V oblasti rasové snášenlivosti a boje proti rasismu dnes existuje řada velice zajímavých aktivit. Řada informací je dostupných na internetu. Zde můžeme uplatnit zásadu, kterou zmiňuje P. Říčan: Někdo má čas, jiný má peníze!

Bible ukazuje jako cesty k překlenování růzností lásku k bližnímu, v konečném důsledku pak nové stvoření v Ježíši Kristu. Skutečné vyřešení cestou nového stvoření se týká církve, nikoli společnosti. Ve společnosti je třeba s faktickou a hlubokou rozrůzněností lidí. Cílem je učit se žít pokojně vedle sebe nebo dokonce spolu na základě ohleduplnosti a lásky k bližnímu. (Ef 2)

Různost lidí a také různost kultur a společností je až zarážející. O to víc, že historická zkušenost ukazuje, že lidstvo se s touto růzností jen těžko vyrovnává. Ten příběh o bábelské věži, pod kterou Bůh rozdělil lidstvo různými jazyky popisuje také současný svět. Ta různost kultur totiž opravdu rozděluje. Potřebujeme ve vlastním srdci bojovat s předsudky, s nesnášenlivostí, se strachem z lidí odlišných. Potřebujeme se učit pronikavému sebezpytování vlastního srdce a pohnutek, které vedou k odtažitosti a odsuzování.

O křesťanské nesnášenlivosti

Musím mluvit také o tomto tématu. Křesťané (v dějinné perspektivě) nevynikají tolerancí, snášenlivostí nebo bezkonfliktností. Můžeme to vysvětlovat tím, že jde o věci, které jsou důležitější než lidský život apod. Myslím, že to moc nezabere.

Přitom se podívejme, jaké je vlastně naše dědictví! Tak např. tak známé přikázání lásky k bližnímu vyslovené v Lv 19. kapitole. Nejprve se mluví o lásce k bližnímu v rámci Izraelců, soukmenovců (v. 18). Ale ještě v téže kapitole se stejné přikázání lásky k bližnímu vztáhne na cizince, přistěhovalce (v. 34). Vzpomeňme si na to, když budeme měnit místo v autobuse, abychom nemuseli sedět vedle Ukrajince nebo černocha.

Uvažujeme o rasismu v křesťanské perspektivě. A protože křesťané mají máslo na hlavě, prosím: Bože, odpust, dej nám srdce z masa! Odpust netečnost vůči bližním! Přijmi naše pokání, vysvoboď nás od našich hříchů!

V Bibli existuje jedno zásadní rozdělení lidstva – Židé a pohané. To je hranice, která je možná ještě hlubší, než je rozdíl mezi rasami. Hranice je prostupná – pohan se může stát Židem. Jestli existuje řešení této nejhlubší hranice, pak existuje přemostění všech ostatních rozkolů, která v lidstvu jsou. Zkuste pozvat pravověrného Žida domů na kafe, a zjistíte, jak tuhá tato hranice je. Je možné být daleko, vně vyvoleného lidu, bez zaslíbení. Tato hranice existuje celá tisíciletí a je nejspíš starší než rasismus. O této hranici apoštol Pavel píše (Ef 2,11-22), že Kristus ji překlenul, zbořil rozdělující zeď. Ježíš přinesl mír, pokoj, šalóm. Hranici zbořil, místo toho spojil všechny v jedno (církev se skládá ze všech národů a ras), stvořil nového člověka. Řešením rozdělenosti lidstva je nové stvoření. “Kdo je v Kristu, je nové stvoření!” (2K 5,17) Toto radikální řešení Starý zákon nezná, to přinesl Mesiáš. Jenže mnozí křesťané trpí nějakým vlezlým pocitem, že pravdu je možné prosadit silou, a to i tu duchovní, pocházející ze zjevení a milosti!!!

Namísto nesnášenlivosti, nevraživosti, nepřátelství mají křesťané v srdci lásku k bližnímu s nadějí, že hradby (nikoli rozdíly, ale problémy, které s rozdíly máme) zboří Ježíš darem nového zrození z Ducha svatého. Máme v těchto podmínkách nějaké “silové nástroje” na řešení napětí? Stejný apoštol píše, že nad zlem je třeba vítězit dobrem (Ř 12,21). To je cesta Ukřižovaného. Stejný ukřižovaný říká: Když tě někdo požádá o doprovod na jednu míli, jdi s ním dvě. Bylo právem Římana vyžádat si od kohokoliv pomoc na jednu míli cesty. Více však bylo zakázáno. Pokud dotyčný z vlastní vůle pokračoval i druhou míly, dostal tím Římana do nezávidění hodné situace. Nejdůkladnějším rozpracováním těchto podnětů Ukřižovaného je teorie nenásilného odporu Mahátmá Gándhího a Martina Luthera Kinga, kterou je lépe nazývat po vzoru Gándhího sanskrtským označením satjádraha. Cílem je legální cestou bez použití násilí vytvořit na úkor vlastního pohodlí nesnesitelné pnutí ve společnosti, které donutí druhou stranu změnit způsob jednání. Pravdou však zůstává, že ani v USA a dokonce ani v Indii se nenašli následovníci těchto průkopníků (Šimon Perez v Izraeli nedosáhl výrazných úspěchů). Příběh M.L. Kinga je o to důležitější, že řeší právě otázku rasismu (segregace nebo rovnoprávnosti).

Když hledám prameny nesnášenlivosti v srdci křesťana, vyniká mi neblahý důsledek soustředěného úsilí o posvěcení. “Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý!” (Kaz 7,16) Cílem nakonec není vědět přesně, co dobrého jsem udělal a čemu zlému jsem odolal. Cílem je konat dobro s naprostou samozřejmostí, vlastně nevědomky, jak to Ježíš vypráví v podobenství o posledním soudu (Mt 25,37). K neblahému vlivu zápasu o posvěcení se přidává důraz na oddělenost od světa.

Na závěr jedna myšlenka, která otevírá nadějný výhled. V Českém ekumenickém překladu knihy Zjevení Janova se na pěti místech objeví slovo rasa (jediné výskyty v celé Bibli). Jedná se o originální překlad jinak běžného řeckého slova etchnos. Jedná se o největší společenský celek, který přesahuje skupinu, lid nebo národ. Třikrát slovo označuje co největší skupinu lidí (Zj 13,7 14,6 17,15). Dvakrát však ukazuje konkrétněji na to, že Beránek (Ježíš) zachránil svůj lid opravdu z celého světa, ze všech pokolení, jazyků, národů a ras. Čekám, že církev také v České republice přinese ovoce svých skutečných kořenů – šalom mezi různými lidmi.

Literatura

Říčan Pavel, S Romy žít budeme – jde o to jak, Portál, Praha 1998.
Ben-Jelloun Tahar, Tati, co je to rasismus? Dauphin, Praha 2004 (orig. 1999).
Bakalář Petr, Rozdíly mezi rasami, in: Tabu v sociálních vědách, Votobia, Praha, 2003.
Diamond Jared, Třetí šimpanz
Cizinci Český statistický úřad: “V České republice žilo k 31.12.2004 254.294 cizinců, z toho 99.467 osob s trvalým pobytem, 154.827 osob s některým z typů přechodných pobytů nad 90 dnů (tj. přechodné pobyty občanů EU, dále víza nad 90 dnů a povolení k dlouhodobému pobytu občanů nečlenských zemí). Trvale či dlouhodobě usazení cizinci (tj. s délkou pobytu nad 1 rok) tvořili přibližně 1,8% obyvatelstva ČR.” (http://czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/pocet_cizincu_v_cr 23.1.2006)</div>

Autor: Jan Valeš, Th.D.

Stoliňská 2417/41a, 193 00 Praha 9  •  Zobrazit na mapě  •  Bankovní účet: 2800129338/2010  •  IČ: 41690184