Petr Fulier – Bát se léků je jako bát se sádry.

Jsi psychoterapeut se soukromou praxí, kouč, supervizor, lektor. Jak ses ke své profesi dostal?

Možná něco jako nehoda? Vždycky jsem sice chtěl psychologii studovat, ale nedostal jsem se tam. A tak jsem studoval na ETS obor sociální práce a v tomto oboru si taky dodělal Mgr. Jako postgraduál jsem dělal pětiletý terapeutický výcvik a následně supervizní výcvik a další různé kurzy. Mimo jiné jsem v České asociaci pro psychoterapii. Řada terapeutů tam má zdravotnické, teologické nebo jiné než psychologické vzdělání. 

Jaký je přesně rozdíl mezi psychologií a psychoterapií?

Psychoterapie je aplikovaný obor psychologie, který se zaměřuje na práci s prožíváním, s příběhem. Má mnoho přístupů. Psycholog pracuje ve výzkumu nebo dělá diagnózy (může také dělat psychoterapii), ale psychoterapie je práce s prožíváním. Je to nástroj, který pomáhá lidem. Psychoterapii nejčastěji dělají psychologové, sociální pracovníci a řada dalších pomáhajících profesí, včetně teologů.

Je nějaký rozpor mezi těmito obory a vírou?

Pokud tam nějaký rozpor je, tak proto, že ho tam sami vnášíme. Psychologie je nauka o chování kde nehraje roli to, jestli je člověk věřící nebo ne. Člověk něco prožívá a nějak se chová a psychoterapie s tím pracuje. Nezáleží na tom, zda v církvi nebo v běžném životě. Řada psychologů pracuje samozřejmě mimo církev a vnáší do psychologie své pohledy a přesvdčení. To ovšem nevypovídá až tak o psychologii, ale o lidech samotných.   

Integruješ nějak do své práce vlastní víru?

Ve svém soukromém životě si dělám co chci, věřím v to, v co věřím. V práci jsem ale vázán etickým kodexem. To znamená, že respektuji hodnoty druhých a tudíž tam nevnáším svoje hodnoty a svá přesvědčení. Můžeme si o nich samozřejmě povídat, ale pouze v pozici nabídky. Není to přesvědčování nebo odkazování se na pravdu. Musím pochopitelně respektovat i věci, s kterými nesouhlasím. Stejný respekt mám i ve vztahu ke křesťanům. Když ke mně přijde křesťan, není automatické, že se spolu budeme bavit o křesťanství nebo křesťanským jazykem. Vždy je to na dohodě, protože klient potřebuje v každém případě bezpečné prostředí.

Jaký poměr tvých klientů je z církve?

Klienti z církve tvoří asi 25%. Ostatní jsou ze sekulárního prostředí.

Jaké jsou nejčastější psychické problémy křesťanů?

Křesťané řeší stejné věci jako nevěřící. V současné době jsou to určitě deprese a úzkosti. Rozdíl je ale v tom, jak s tím křesťané nakládají. Mají nespornou výhodu ve společenství, pokud tam můžou najít bezpečné prostředí nebo někoho, kdo je v jejich problému doprovází, modlí se za ně a podobně. 

Jak se pozná míra úzkosti nebo deprese, kterou už člověk sám nezvládne a musí vyhledat odbornou pomoc? 

V první řadě je vždy potřeba udělat diagnostiku, tedy zajít za klinickým psychologem, pokud chceme vědět o jakou přesnou poruchu se jedná a jak moc závažný problém to je, abychom mohli s jistotou říct, že se jedná o tu či onu nemoc či poruchu. Ale pro nějaký laický přehled je možné říct, že ta neúnostnost spočívá v míře prožívané nepohody. Když to prožívání začne překážet. To znamená, když ráno vstávám a už mám úzkosti, věci mi nedávají smysl, nemám chuť do života, nebaví mě věci, které mě bavily dřív. Pokud mě to opravdu omezuje, už je to signál pro vyhledání odborné pomoci. Patří sem samozřejmě i (psycho)somatické potíže jako bolesti břicha, pocení a podobně. Při těžké depresi už je člověk vyloženě nepoužitelný, nechce o sebe pečovat, není schopen vlastně ani vstát z postele. U úzkosti je to podobné. A to jsou věci, které člověka omezují a obtěžují. Ano, dá se s tím žít, ale jak kvalitně a jak dlouho?

Liší se míra těchto problémů generačně?

Každá generace má dost podobné problémy, v zásadě se to neliší. Rozdíl je ale v tom, že generace našich rodičů tyhle problémy příliš neřešila. Lidé se v tomto směru o sebe nestarali. Poznáte je, jsou to ti zahořklí lidé, kteří jsou naštvaní obecně na život. Se vším si museli poradit a všechno vyřešit sami. Mladší generace s tímhle vším pracuje daleko lépe (otevřeněji). 

Existuje nějaká statistika, kolik lidí své psychické problémy řeší s odborníkem?

Přibližně asi 6% populace, ale většina lidí tyhle věci řeší, až když je to vyřadí z provozu. A to už je problém. Nejen u psychických nemocí, ale například taky u partnerských vztahů. Péči u zuby je taky daleko lepší řešit preventivně. Jdu na preventivní prohlídku a zubař mi řekne, jak můžu zlepšit péči o zuby, co mám sledovat, jak si je mám správně čistit. Když jdete včas řekněme na terapii, věci se dají vyřešit za dvě tři setkání. Když tam jdete až ve chvíli, kdy jste na antidepresivech, řešení vaší situace trvá daleko déle a je to víc práce. 

Jak je to vlastně s těmi léky? Kdy je opravdu nutné je brát?

Léky, v tomto případě psychofarmaka, mají být vnímány jako užitečná pomoc. Důležité je, že je musí předepsat odborník. Nefunguje to tak, že když je vám úzko, něco si zobnete jako Ibalgin na bolest hlavy. Je opravdu důležité je brát pod dohledem lékaře a brát správné dávkování. Obvyklé je, že vystřídáte třeba dva až tři typy léčiv, než najdete takové, které vám budou vyhovovat. Řada z nich má vedlejší účinky a tak je důležité o nich komunikovat s lékařem, aby mohl najít vhodné léky. Je zbytečné se léků bát. Kolují mýty, že vám třeba změní osobnost, ale léky opravdu mají svoje místo a když se správně používají, tak pomáhají. Bát se brát léky je jako bát se sádry. V neposlední řadě mohou pomoci u psychoterapie, protože bez léků je třeba klient tak ponořen např. do svých úzkostí, že terapeuta ani nevnímá. 

V církvi se někdy setkáváme s přístupem, že na psychickou nemoc stačí modlitba. Co byste k tomu řekl?

Když si zlomíte nohu, jdete na chirurgii, protože odhadnete, že modlitba nestačí. Pán Bůh nám dává taky moudrost a rozum a chce, abychom s nimi pracovali. Psychika patří k tělu a stejný princip tedy platí pro psychické obtíže, protože ty vznikají na biologickém základě. je opravdu důležité je nezanedbat. Psychická nemoc - to znamená, že nad něčím nemám moc, nezvládám to, musí mi někdo pomoct. Je opravdu důležité psychické zdraví nezanedbávat. Setkal jsem se s přístupem, že když se pomodlím, všechno se vyřeší. Ale nevyřeší. Na cukrovku taky berete v první řadě inzulin. Žijeme v hříšném světě a nemoci jsou jeho součástí. Ano, může se stát zázrak a modlitbou se skutečně nemoc vyřeší, ale např. vysadit léky je velmi nezodpovědné. V horším případě můžete člověka dohnat až k sebevraždě, když mu vysadíte léky. 

Jakou má tedy víra roli v procesu uzdravování?

Těch rolí je několik.  1) Když je člověk bez víry v Boha, dost často nemá smysl života, což celý proces uzdravování může komplikovat. 2) Pán Bůh do toho procesu zasahuje a pomáhá. Uzdravuje řadu věcí, vnitřních zranění, posílá do cesty lidi, kteří můžou pomoct a podobně.  3) Křesťanská víra dává člověku jisté hodnotové přesvědčení, směřování, kotvu, motivaci… Když někdo ztratil smysl života, tak víra je kotvou, na kterou se lze připojit. Navíc je to ještě sdíleno komunitou křesťanů. Na to navazuje další věc: 4) Společenství, které může člověka podržet, když mu je špatně, může s ním nést břemena, nabídnout bezpečné místo, modlitbu, doprovázení. 

Co byste v tomto směru doporučil vedoucím (mládeže) v církvi?

1) Je dobré znát své limity a vědět, co jako vedoucí můžu nabídnout. Potřebnému člověku nemusím pomoci já, ale můžu ho poslat za někým, kdo dělá pastoraci nebo podobně. Pokud pomoc nabízím já, tak se snažím být tam pro druhého, zajistit bezpečné prostředí, poslouchat a odhadnout míru problému, abych neudělal chybu a situaci nezhoršil (třeba v případě, že dotyčný má sklony se poškozovat nebo ohrožovat na životě).  2) Pokud někdo hledá odbornou pomoc, tak můžu doporučit Křesťanské terapeutické centrum v Praze nebo Poradenské centrum Třináctka. Sbor případně může v případě terapie pomoct i finančně.  3) V každé případě vedoucím doporučuji se v tomto směru vzdělávat. Tím myslím četbu odborné literatury nebo třeba dálkové studium na ETS (pastorační zaměření) nebo alespoň víkendový kurz. ETS nabízí tématické pastorační soustředění. Videa na YouTube nebo krátké články bych bral  až po ověření zdroje a jen jako doplnění k nějakému kvalitnímu základu vzdělání. Dál připadá v úvahu např. kurz základů krizové intervence nebo jiný komplexní výcvik. 

Co když někdo moji pomoc odmítne?

Každý jsme v první řadě zodpovědný sám za sebe. Pokud si člověk nechce nechat pomoct, je to jeho odpovědnost. Jako vedoucí musím respektovat přání druhého. Potom je potřeba zjistit, proč vlastně pomoc odmítá. Často to bývá ze strachu - z neinformovanosti. Člověk se třeba bojí medikace nebo že ho někam zavřou a podobně. Odmítnutí bývá spíše reakcí, která znamená, že tomu nerozumím. 

Ptal se Jan Herman pro podcast GrowUP