Rozhovor s Pavlem Rausem – Minulost a perspektivy pastorace

Začátky ETS jsou spjaty s teologií, šlo o přípravu budoucích kazatelů. Jak vlastně pastorační zaměření vzniklo?

Kořeny vzniku oboru pastorace na ETS sahají do předrevolučních dob, kdy jsem se začal setkávat s lidmi a hledal jsem cesty, jak s nimi sdílet evangelium. Zjistil jsem, že nepatřím k těm, kteří dokáží evangelizovat na ulici nebo ve vlaku. Dokud neznám životní příběh člověka, nevím, jak evangelium představit, aby mu to dávalo smysl.

Zjistil jsem, že jedno z míst, kde jsme tehdy evangelizovali, byly restaurace. Stačilo jen si k někomu přisednout, dát si s ním pivo a začít si povídat. Nebylo sice jednoduché rozhovor začít, ale když se to povedlo, člověk se velmi rychle dostal do hloubky. Lidé byli zdeptaní komunistickým režimem, někteří měli velmi vážné problémy. Měli potřebu o věcech mluvit, nemuseli jsme se ani znát. Nikomu jsem sice přímo k obrácení asi nepomohl, ale začal jsem jasně vidět, jakou bolest lidé prožívají.

Doba se vyvíjí, dnes už je to jiné. Zdá se mi, že lidé jsou méně ochotní své soukromí otevřít. I dnes ale existují cesty, jak se k lidem dostat. Nějaký sport, výuka jazyků, hudba, umění, stolní a počítačové hry. Cokoliv, při čem je možné být společně a vytvoří to prostor pro evangelium.

Jaká tehdy byla církev z pastoračního hlediska?

V 70. a 80. letech začali do církve přicházet noví lidé, kteří s sebou nesli docela vážné problémy. Vnímali jsme, že i oni mají v Božích očích velkou cenu. Církev nemá takovým lidem jen nastavovat vysokou morální laťku, které se oni mají přizpůsobit, aby vůbec mohli být součástí církve. Naopak, církev by se měla snížit na jejich úroveň. Církev jim má poskytnout porozumění, zázemí a ukázat jim cestu. Má se s nimi naučit jednat, má jim ukázat, kdo je to Ježíš a jaký je. Proměna života přijde časem jako výsledek života s Bohem.

Jaké osobnosti stály při vzniku pastoračního programu na ETS?

Když jsem přišel na ETS (1998), program pastorace už měl první obrysy. Učil zde Jaro Křivohlavý. Osobně jsem už nějakou dobu hledal cestu, jak dělat křesťanské poradenství. Setkával jsem se s lidmi, u nichž jsem vnímal tento typ potřeb. V Čechách v té době existovalo výrazné napětí mezi psychology a teology. Zdálo se, jako by jejich přístupy k člověku byly vzájemně neslučitelné. Uvědomoval jsem si ale, že v západních zemích už od 60tých let minulého století probíhala v této oblasti diskuze a formoval se přístup integrace teologie a psychologie.

Nakonec se mi podařilo s celou rodinou odjet na studijní pobyt do Chicaga, kde jsem integraci psychologie a teologie mohl studovat. Pastorační program na ETS se vlastně postupně formoval od začátku, ale své obrysy získal po roce 2000. Mezi otce zakladatele pastorace patřili tehdejší ředitel ETS Karel Taschner a jeho žena Ivona, Steve Olsen, David Javornický a Tomáš Grulich. Ze strany psychologie formovala program Pavla Cimlerová. Pak přišla Dana Staňková, se kterou jsme dali tomuto programu současnou tvář.

Jak vidíš budoucnost pastoračního programu?

Vnímám tento program pro současnou dobu jako velmi významný. Dnes se mnohem více než teologické koncepty, a to i v křesťanských kruzích, řeší vztahy. Mám opakovanou zkušenost např. z English Campů. Lidí, kteří neznají církev, se nejvíce dotýkají právě naše vztahy. To, že cítí zájem a úctu, otvírá dveře a nakonec s nimi přirozeně můžeme mluvit i o Kristu. V oboru pastorace člověk především poznává sám sebe, a díky tomu roste. Samozřejmě je také potřeba, aby člověk měl soucit, empatii, připravenost a trpělivost být s lidmi, a nakonec odvahu jít s nimi do jejich bolestí. Pastorace je pro mě asi nejvíce o uzdravování prostřednictvím Bohem dané moci mezilidského vztahu. Samozřejmě, především je to moc vztahu s Bohem, ale také hmatatelného vztahu s námi, když modelujeme Boží lásku a Boží charakter.

Společnost, mezilidské vztahy jsou stále komplikovanější. Potřeba pastorace spíš roste, než že by se snižovala. Jak se společnost vyvíjí, objevují se nové, dříve neznámé problémy a výzvy. Dnes je to například otázka domácího násilí, a to i mezi křesťany. Průběžně dochází k další specializaci v oboru. Já se teď například věnuji tématu poslední fáze lidského života a jak jí dobře projít. Po dvaceti letech prochází pastorace na ETS generační obměnou. Přišli o generaci mladší vyučující, kteří budou pokračovat v tom, co jsme my začali. Marek Macák, a Dalimil Staněk, nový vedoucí katedry pastorace a psychologie spolu s dalšími lidmi na katedře. Je dobře, že se tato oblast může dále rozvíjet.

Co Tobě osobně dala pastorační praxe?

Zažívám mnoho vztahů – od čistě formálních, přes přátelské až po terapeutické. Co jsem se však naučil je vidět, jak hluboká je lidská potřeba po blízkosti. Jsme tak stvoření, že bez vztahů nemůžeme existovat. Mnoho osobních a duchovních problémů může pramenit právě z toho, že člověk tuto blízkost nemá, že se nedokáže, nebo nemůže k lidem přiblížit. Je to trauma, ke kterému se velmi obtížně přiznává. Přitom vede k prožívání velmi silných konfliktních emocí. Teprve sdílení s někým druhým může vést k uzdravení. Zároveň je to často náročné, když na pozvání ke vztahu druhý člověk nereaguje, nerozumí tomu, nepřijímá to.

Protože tato dovednost mezi lidmi chybí, vzniká prostor pro profesionálně vyškolené terapeuty a pastorační pracovníky. S každým novým rozhovorem se učíme. Nevíme nic. Občas nám pomůže předchozí zkušenost. Ale každý člověk je jiný, originální. Cením si zdravých společenství – tam je obrovský potenciál k uzdravení nemocných a zraněných.

Co bys poradil lidem s pastoračním obdarováním v církvi?

V každém společenství jsou lidé, kterým se ostatní svěřují – mají přirozený dar. Je potřeba se takovým lidem věnovat – pomáhat jim. Oni často nevědí, co s tím – co s tou zátěží, kterou na ně ostatní kladou. Nevědí jak lidem pomoci, nebo si nedokáží nastavit meze. Jak rozložit zodpovědnost. Jak si přitom všímat vlastních problémů, vlastní bolesti. Těžko snáší utrpení druhých. Velmi často a snadno se stává, že tu zdravou mez překračují. Překročí hranici, která jim už nenáleží. Ne všechno musím zvládnout já. Není všechno na mně, všechno nezachráním.

Nelze zajistit, že všichni kolem mně budou dělat správná rozhodnutí. Jakýkoliv problém ve sboru se snadno svádí na pastora – problém nastává, když si tuto odpovědnost na sebe kazatelé sami berou. Pokud jsou ale ve sboru další lidé, kteří pastoraci rozumí a třeba ji i studovali, zátěž, která by jinak byla jen na kazateli, se může rozložit. Církev se pak stane úžasným místem, kde dochází k uzdravení.

Někdo dává důraz spravedlnost a Boží pravdu, jiný milost a vztahy. Jak to jde skloubit?

Evangelium je neuvěřitelně geniální, spravedlnost a milost spojuje. Lidsky se to spojit nedá, ale v evangeliu je to už spojené. Ježíš Kristus to dokázal, stal se nám vzorem, který můžeme a máme následovat.