Rozhovor s Jitkou Schlichtsovou

ETS představuje své učitele - Mgr. Jitka Schlichtsová

doktorandka na ETF UK, redaktorka religionistického časopisu Dingir a členka Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů

Jak ses dostala na ETS a co tu vlastně učíš?

NA ETS učím předměty Nové náboženské směry a Světová náboženství. Pro spolupráci mne oslovil doc. Zdeněk Vojtíšek, který byl mým učitelem a vedoucím diplomové práce na Husitské teologické fakultě UK. Doporučil mne Davidu Beňovi, a pak už to není příliš zajímavé – životopis, pohovory, dokumenty.

Jaké jsou tvé dojmy ze studentů či ze školy?

To je zatím docela těžké říct. Než jsme přešli do distanční výuky, moc jsem si ETS neužila. Byla jsem ve škole jen dvakrát, z toho jsem většinu času strávila ve třídě jen se svými čtyřmi studenty. Nezdráhám se ale říct, že už jenom tím je práce na ETS pro mne takovou odměnou za roky učení na základní škole, kde třídy sice skoro praskají ve švech, ale pořád jsem si připadala, že žáky k něčemu přemlouvám. Nyní mám malou skupinku soustředěných a přemýšlivých posluchačů, což je opravdu příjemné. Na druhou stranu je prostředí ETS hodně specifické svou konfesní vyhraněností, se kterou je zkrátka potřeba počítat. Zvlášť, když člověk učí o nejrůznějších náboženstvích, která někdy nejsou vůbec křesťanská, jindy s křesťanskou teologií nakládají tak, že evangelikálním věřícím vstávají hrůzou vlasy na hlavě a ježí se jim srst. To se pak někdy stává, že musíme nejprve překonat teologické výhrady, než se dostaneme k jádru problematiky.

Proč zrovna religionistika?

Já žiji mezi různými náboženstvími už od narození. K životu v církevním společenství mne sice nikdy nikdo nevedl, ale přesto jsem se s Bohem v nejrůznějších pojetích setkávala takřka denně. Část mé rodiny byla tradičně katolická, část evangelická, můj otčím pocházel z Bulharska, byl tedy pravoslavného vyznání, a nejlepší přítelkyně mé maminky zase vyučovala zájemce hebrejštinu a u příležitosti židovských svátků pořádala oslavy v Oblastním muzeu v Chomutově. Doma jsme měli různé rodinné památky v podobě uměleckých děl s náboženskou tematikou i vzácné a hodně staré modlitební knížky a bible. Maminka hodně dbala na to, abych znala biblické i mytické příběhy a zvyklosti v různých společenstvích. Spolužáci i učitelé ve škole se mne na to často ptali a chtěli vysvětlit, jak se od sebe různá náboženství liší. Tam někde to asi začalo, ale před tím jsem chtěla být určitě princeznou, popelářkou, chovatelkou koní a paní doktorkou.

Jak tě obohacuje tvé studium ve tvé náboženské praxi?

V první řadě mě mé studium k náboženské praxi přivedlo. To je, myslím si, zásadní obohacení. Seznámilo mne také s mnoha pro mne důležitými osobami, žijícími i již zemřelými, kteří se stali mými „duchovními učiteli a rodiči“. Vedle toho si ale myslím, že mne religionistika učí respektu nejen vůči ostatním (jednotlivcům i tradicím), ale i vůči sobě. Náboženská hnutí, to totiž nejsou nějaké „sekty“, kde se dějí divné věci. Jsou to především jednotliví lidé, kteří určitým způsobem jednají z nějakých důvodů. Jsou to někdy i velmi silné lidské příběhy. Když ty osudy studuji a učím se jim rozumět, mimoděk poznávám i sama sebe, svůj vlastní vztah k Bohu a k jiným lidem. Zcela konkrétně mi studium religionistiky odhalilo lásku a odpuštění, což jsou dva největší dary, které od Boha máme, ale já jim ještě před několika málo lety nedokázala rozumět.

Píšeš disertaci o domácím vzdělávání v náboženských komunitách a hodně se zabýváš hnutím Haré Kršna. Co ti přijde na hnutí Haré Kršna nejzajímavější či nejvíc inspirativní?

Hnutí Haré Kršna mne zaujalo už před lety zvláštní snahou převést do západního světa indické tradice. Vzniká tím něco, co je na první pohled voňavé, exotické a zvláštní. Na druhý pohled to vzbuzuje navíc zvědavost, jak si to ti lidé vlastně představují, že se z „žižkovských Pepíků“ chtějí najednou stát Indy. Fascinovalo mě to a přinášelo to do mého života velkou výzvu. Zatímco jsem sama hledala cestu ke zcela evropsky tradiční formě náboženského života, snažila jsem se porozumět tomu, jak a proč se jiní lidé vydávají úplně jinam. Dnes už mám na spoustu svých otázek odpovědi, ale ještě zdaleka nejsou všechny. Nejzajímavější a nejinspirativnější se mi na tom všem zdá, že ta „jinakost“ a „exotičnost“ je jen na povrchu, ale uvnitř se oddaní Kršny od jiných lidí hledajících vztah k Bohu ničím neliší.

Čím bys motivovala studenty k hlubšímu studiu jiných náboženství ve třech větách?

Poslední věta mého oblíbeného filmu Pokání říká: „K čemu je taková cesta, která nevede do chrámu?“ Chrámů je mnoho a cest k nim také, ale žádná z nich není bez výmolů a kamenů, kde je možné se zranit. Myslím, že jen ten, kdo je zná, může dobře provázet pocestné.

Stoliňská 2417/41a, 193 00 Praha 9  •  Zobrazit na mapě  •  Bankovní účet: 2800129338/2010  •  IČ: 41690184